Výprava za pověstí
O veliké touze… výprava do kraja
sobota 30. ledna 2010 ... Uherský Brod, královské město – dominikánský klášter - bowling
V sobotu 30. ledna 2010 vyrazíme na výpravu do kraja. Výprava je určena především pro dospěláky z Nivničky, Boršičanů a samozřejmě pro zájemce z řad rodičů dětí z Malé a Malučké nivničky. Pochopitelně doma nenechejte své větší děti, které by to mohlo zajímat.
Půjdeme po stopách pověsti O VELIKÉ TOUZE, kterou si můžete přečíst, když kliknete na libovolnou fotografii u tohoto článku. Jedná se o pověst, v níž je popisováno, jak vzniklo město Uherský Brod. [ to přečtení doporučujeme :o) ]
Sraz bude ve 13:00 před hotelem U brány. Zde u nivnické brány se podíváme na hradby města a následně vyrazíme směrem k dominikánskému klášteru. A nebude to jen nějaká obyčejná procházka. Zasvěcený výklad v souvislostech nám, iïa hore Brodem, podá pan Zemek z brodského muzea!
Ve 14:00 budeme očekávání v dominikánském klášteře. Na prohlídku klausury s výkladem jednoho z bratrů dominikánů budou vpuštěni jen muži. Leč ženy se nemusí obávat, budeme tam jen několik minut a potom se k nám mohou připojit a s výkladem si prohlédneme i klášterní kostel včetně věže a zvonů.
Na této výpravě do kraja nám jde o to začít vnímat nám dobře známé město i v další rovině. Vidět za zdmi, které často bez povšimnutí míjíme během nákupů a během výprav za zábavou, víc – cítit události, které se za nimi udály, napojit se na své předky, kteří tu před námi chodili minulá staletí.
Výpravu do kraja bychom nakonec rádi zakončili na bowlingu. Napadá mě, že taková partička Boršičané versus Nivnička by nemusela být k zahození. Těšíme se na všechny, kteří přijdou.
dva roky Boršičanú
výprava k tajemnosti domova
úterý 12. ledna 2010 ... Boršice u Blatnice, obecní úřad
Je za deset sedm. Idu asi na sto dvacátú zkúšku Boršičanú. Pěkně mrzne. Přemýšlám, kolik chlapú asi dojde. Zitra je to dva roky, co sme si sedli poprvní. Odemknu obřadku a tých deset nebo pět minut, co su tu sám, si promítám v hlavě dva roky, keré utékly jak voda. V klidu si počítám, kdo vydržel, kdo né, kdo sa objevil nový, koho to jak chytlo, v tom telefon… Vlastik: „ Mohl bych sa dnes omlúvit? Su jakýsi nakřáplý, bolí òa v krku, horečka, idu si lehnút.“ Ptá sa, kolik je chlapú. Øíkám: „Dos, ale v klidu si polež a balím noty, budeme si enom vykládat.“
Otvírajú sa dveře a v nich starosta s místostarostů. „Tož když je to tak, tož poïme vedle ke mně,“ pronese starosta. A historia sa opakuje. Sedíme u starosty, jak před dvúma rokama na první zkúšce, vzpomínáme a kecáme. Místo harmoniky nám hraje náš Radek na husle, kerý je zkúšku od zkúšky lepší a lepší. Mezi tým sa motá aj jakási štamprla. V duchu si říkám: „Je to dobré. Aj po dvoch rokoch si máme co řéct a umíme spolu enom tak posedět.“ V klidu sa okolo deváté rozcházáme dom, jak z normální zkúšky. Ale táto byla přesto iná…
na Hopsáckém plese
v Horním Němčí výprava k tajemnosti domova
sobota 9. ledna 2010 ... Horní Němčí, kulturák
Je sobota 9. ledna 2010, sedm hodin večer. Vcházím se svými rodiči do přeplněného horněmčanského kulturáku na 1. Hopsácký ples. Sedáme ke stolu k naší rodině. Moje kmotřenka bydlí v Horněmčí a její vnučka Barunka s dětmi z místního Hopsáčku právě přichází na parket. Předtančení folklorního souboru Horněmčí začíná. Sál je bohatě a barevně vyzdobený. Všude kolem hýří jasné barvy z té záplavy horněmčanských krojů. Je tu útulně.
Děti z Hopsáčku zpívají a tančí při elektronických klávesách. Musím říct, že proti spojení klávesy – dětský folklor nic nemám. Zastávám totiž názor, že děti by měly každou zkoušku slyšet hudební nástroj, zvykat si na něj a hlavně stále zpívat. Proto, když vedoucí umí jen na klávesy, a je jen využívá. Při každotýdenních zkouškách by totiž mělo vznikat to jemné nepopsatelné předivo mezi muzikantem (většinou vedoucím) a zpěvákem, potažmo tanečníkem, kdy o sobě ví, dovedou na sebe reagovat v mrknutí oka a vzájemně se dokáží přizpůsobit. Pochopitelně nejlepší pak je, když už si děti ve zkouškách muzicírují samy. Nejmenší Horněmčanské děti působí velmi bezprostředně, uvolněně a přirozeně.
Znovu si potvrzuji, že naši lidovou kulturu tady na Slovácku máme všichni, co jsme se tu narodili, v genech. A i když se několik let ve vesnici folklor vyloženě nepěstuje pro pódium, tak stále tu ten náš folklor je, žije a dokonce se i vyvíjí - v nářečí, v pohybech a gestech lidí, ve způsobu komunikace, ve způsobu života ve formách vzájemné komunikace. Stačí pak jen přijít a sáhnout. Ovšem sáhnout hlouběji než obvykle pod povrch našeho vědomí a prorazit tu povrchní slupku, kterou tvoří oficiální euroamerická televizně-rádiovo-internetová globální kulturnost. A tam hluboko v naší mysli na to bezpečně narazíme. Hned jsme zase doma, v prostředí, které nám tu zanechali naši předkové, v prostředí, kde nacházíme klid, bezpečí a které nám dokáže hojit i hladit duši.
To je vidět i na středním horněmčanském Hopsáčku. Opět přirozenost, každé dítě individualita a jiný přístup ke zpracování písně i k tanečnímu kroku. Naše písničky a tance se prý učí jen pár týdnů. Není to však z jejich projevu vůbec poznat. Líbí se mi i prostá varianta kroje, která vypadá velmi hezky a děti se v ní jistě musí cítit přirozeněji a svobodněji než v bohatém kroji. Snad jen to párové tancování hluckých bych u těchto, přece jenom spíše mladších dětí, zatím nezařazoval.
A nastupuje soubor Horněmčí. Je to už řadu let, co jsem s Horněmčany párkrát vystupoval a hrál jim. Dokonce pár z nich mezi ostatními vidím. Jsem rád, že se k lidové písničce vrátili. Potvrzuji si svoji dávnou zkušenost, že chlapi tu zpívají dobře, protože i v tomto složení to zní bezvadně. Nebojí se ničeho a i to frázování má svoji podjavorinskou jednoduchost, přímost a ráznost. „Ale kde ste vzali tolik šikovných děvčic a navíc eště v kroji?“ chci vykřiknou otázku, když celou šíři horněmčanského kulturáku vyplní místní folkloristky. A to prosím ve dvou řadách za sebou! Tomu odpovídá i následný chorál. A ten pohled. Je to krása, nádhera!
Naplněný sál ryčí nadšením. Bouřlivý potlesk se nese daleko horněmčanským kotárem. Tleskám s Horněmčany. Jsem rád, že jsem mohl být u toho, když roky nastřádaná energie zase někde vybuchla a proud onoho dlouho upozaïovaného folkloru si opět našel cestu mezi nás. Loni toho byl svědkem v sousedních Boršicích u Blatnice, dnes Horněmčí. A byla to zase neuvěřitelná erupce barevné krásy, plná euforie, hlasů ve výškách, holének metr nad zemí a ladných dívčích pohybů.
A nakonec? Dědina by určitě měla poděkovat těm, kteří stojí za tímto zázrakem, tedy organizátorům, vedoucím a lidem, kteří dali dohromady tolik krojů a hýčkat si je. Těmto lidem bych chtěl z vlastní zkušenosti vzkázat, že začít je snadné, ale vydržet je velmi, velmi těžké. Držím vám pěsti a doufám, že si budeme – Nivničané, Horněmčané, Dolněmčané, Vlčnovjané, Bánovjané, Bystřičané, Straòané, Boršičané, Hlučané, Březovjané… stále více a více pomáhat a spolupracovat na tom, abychom se za naši lidovou kulturu už nestyděli, jak tomu často je, a naopak byli na ni patřičně hrdí.
A zapomněl bych na muzikanty z Rozmarýnu: „Pánové a slečny, hráli jste nejen parádně, ale na své mládí i s velkou chutí a zapálením. Překvapili jste mě. Děkuji.“
KLUCI DULOVI
NA VÝPRAVĚ DO NEZNÁMA výprava do neznáma
neděla 27. prosince 2009 ... Boršice u Blatnice, kdesi
Tak jsme dnes brzo ráno vstali. (v 10h) Povidám: „Chlapci, posnídat a vyrážáme!“ Trochu nakyslé ksichty ně pravijú: „A kam?“ „Nekam do neznáma, kam až dojdem!“ „Pěšky?!? My nepojedem autem?!?“ „Auto má maminka v práci a nám ostaly nožičky. Kdo nechche a sa nudí doma, kdo pújde može si vzí aj petardy a sirky.“
A bylo ajncvaj rozhodlé. Šlo sa. Po cestě sice práskla sem tam rana v kdejakéj důře, tu a tam sa rozletěla na cimpr campr ztracená cigaretová krabička, ale čerstvý boršický luft udělal svoje. A když sme dorazili na sněhovo-ledovcové pole, byla u všech zúčastněných duša v péřú. Kluci zjistili, že najlepší je odpalovat petardy naproti kopcom. Místo jednéj rany byly ešte další dvě od ozvěny. To mělo velký úspěch.
Při potůčku sem vytáhl průtek a pozdravil své staré známé kamarády pstruhy potoční. Jednoho sem zdravil já a druhého o kůsek dál synek. Spokojení a štastní, že naši rybí kamoši žijů sme sa snima rozlůčili a vracali sa dom. A byl by to jistě moooc krásný zážitek, navíc kluci už plánovali druhů výpravu hned na zitřek, netuša, že idú na zabijačku, kerú ten menší ani eště nezažil, když v tom sme asi tri sta metrú dolu prúdem od našich kamošů dorazili k tůni, kde nám smutně spadla brada. Nebyla plná ryb, ale pěny z hov... A tak vás prosím s koncem roku: „SERTE S ROZUMEM!“