Zajímavé je že Zdeòkova kapela eště dlúho po svém vzniku neměla žádné jméno. Nakonec jí
ostalo to - CM Mladí Burčáci. Jaksi sa to mezi folkloristama samovolně ujalo a zaužívalo.
Dnes, po těch jedenadvaceti rokoch myslím, že folklorní lid Uherskohradišska zvolil
moudře a přesně.
Být totiž Mladým Burčákem dnes, je stejným fenoménem, jak být před 21 lety členem CM Burčáci.
Vím, jak si Zdeněk Stašek moc, moc považovál, když ho Burčáci kdysi mezi sebe přijali
za člena. Otlúkl sa s něma a nakonec si vytvořil vlastní muziku a neomylně do ní,
od svých velkých vzorů, a řekl bych až romantických hrdinů dětství a dospívání,
převzal to nejsilnější a nejcennější, co dělá Burčáky Burčákama.
A co to teda je to, co dělá Mladé Burčáky Mladýma Burčákama?
Především láska k lidové muzice a pokora před písničkú. Pamatuju si, jak Zdeòa kdysi,
když do kapely přibyl Jakub Tomala, celý nadšený mluvil o tom, jakého v něm našél
muzikanta. Jak skoro denně spolu celé hodiny klábosíjá o muzice a hlavně si enom tak pro
sebe hrajú, hrajú a hrajú - písničky, které majú najradši. Vzpomínám rád na konce
kdejakých možných besed a tancovaček po celém okrese, kde hráli Mladí Burčáci.
Skoro všeci už odešli a teprú potom nad ránem sa sedělo kolem opuštěného cimbálu a vytahovál sa
jeden skvost za druhým. Ty chvíle sa dějú aj dnes a milujú jich, myslím, néenom lidé kolem Nivničky a Boršičanú...
A dostávám se k dalšímu atributu Mladých Burčáků. Majú rádi posluchačů, zpěváků a tanečníků.
Tito lidé sú u nich na prvním místě. Pokorně každoročně odehrávajú mraky
slavností, oslav a hodú nejrůznějším skupinám, chasám a súborom. Sú nadšení, když
na ně nekdo vytáhne polozapomenuté písničky a tam sa ukáže jejich schopnost
podchytit melodii a dokonale improvizovat. Toto prastaré umění u jiných primášů a kapel mizí
a je nahrazováno ohromujícím technickým muzikanstvím, které jako pásák přejede
všechny, co stojí před muzikú. Ve skutečnosti však jde jen o strach těchto muzik ze
zpěváků, o obavy z vlastního selhání a shlížení spatra na ty nedokonalé kolem. Typické
pro Mladé Burčáky je pak zahrát komukoli cokoli, co si u muziky troufne i netroufne zazpívat.
Efekt mladoburčáctví, který se stal během posledních jedenadvaceti let fenoménem mezi
folkloristy, a který jsem výše popsal, je ještě zesilován úsměvy a velkým smyslem pro humor,
který se jako pozitivní energetická vlna šíří od Mladých Burčáků do všech stran a
zasahuje citlivé receptory moravských Slováků. Kdo by si od takové kapely neodnesl
náruče, koše příjemných zážitků a kdo by ji příště zase rád nevyhedal, že?
Není to ale vše. Také jde o velice dobré muzikanty a nadto si kapela vytvořila svůj
nezaměnitelný specifický sound.
Se Zdeòkem jsme spolupracovali od samého začátku jeho cimbálovky - Nivnička a později
i Boršičané. Ta spolupráce přečkala těžké období a zachovala se až dodnes. Vím proč. Je to
proto, že jsme si v pohledu na lidovou kulturu s panem učitelem Staškem velice podobní
a klidně zpěvákům zahrajeme v As dur, když ucítíme, že tak je té písničce u nich nejlépe.
Rádi si dřepneme k malému prckovi, když se schvěje strachy a on pak krásně zazpívá.
Rádi si zazpíváme aj spolu, že...
Tož, kluci, buïte takoví aj dál.
Slovácko takové kapely, jak sú Mladí Burčáci, potřebuje jak sůl!
text a fota Vlastimil Ondra